Hudba pro křehké duše (6): Sóley

Islandská zpěvačka a skladatelka Sóley Stenfansdóttir, v hudebním světě známá jednoduše jako Sóley, vydala během posledních šesti let několik EP desek a tři regulérní alba: We Sink (2011), Ask the Deep (2015) a Endless Summer (2017). Třikrát také koncertovala v Čechách, naposledy docela nedávno v pražském Divadle Hybernia, kde představila písně ze svého zcela nového, zdařilého alba. Jak sama říká, silným podnětem k její vlastní tvorbě bylo debutové album Joanny Newsom The Milk-Eyed Mender z roku 2004. O tři roky později byla přijata na Islandskou uměleckou akademii, kde poté vystudovala klavír a skladbu. Už za studií začala spolupracovat s pozoruhodnou islandskou indie-folkovou kapelou Seabear; o něco později vytvořila se zakladatelem této kapely Sindrim Már Sigfúsonem – jemuž se později začalo říkat „islandský Beck“ – projekt Sin Fang a poté se konečně dostala k vlastní sólové tvorbě. Sóleyiny písně se dají zařadit mezi Joannu Newsom a Julee Cruise; s výjimkou alba Ask the Deep jsou to křehké miniatury s dominantním zpěvaččiným hlasem a klavírem. U klavíru Sóley také téměř všechny své písně složila.

Sóleyino první album We Sink ve své době překvapilo svěžestí a bezprostředností. Písním založeným na jednoduchých, opakujících se nápěvech, které často působí až hypnotickým dojmem, vévodí zpěvaččin vemlouvavý hlas; za pozornost ale určitě stojí také nenápadná, ale velmi kreativní hra na bicí nástroje. Ve třinácti písních svého debutového alba Sóley nezvyklým způsobem mísí dětskou přímočarost s melancholií. Zatímco v písních jako Smashed birds a ještě výrazněji v Pretty Face se naplno rozezní emotivní zvuk varhan, v pozadí dalších se objevují elektronické zvuky, které navozují ponuřejší atmosféru. Tyto skladby jsou již předzvěstí zpěvaččina následujícího alba Ask the Deep, jemuž kromě zpěvaččina hlasu vévodí temnější klávesové rejstříky a neotřelé rytmické struktury. Album, jež začíná industriálním hlukem, z něhož se vzápětí vynoří Sóleyin křehký hlas, bývá trochu přehnaně označováno za „těžké“ a „depresivní“.  Ask the Deep je oproti We Sink sice méně pestré, zato je sevřenější a méně kompromisní. I když zpěvaččin klavír na nahrávce nahradily elektronické nástroje a kytarové stěny, silné refrény písním zůstaly. Letošní Sóleyino album Endless Summer je nerozsáhlou kolekcí křehkých písní s pozitivní atmosférou a výrazně měkčím, odlehčenějším zvukem. Při koncertním provedení písně vynikají tak silnou bezprostředností, že mohou evokovat i pohodové domácké muzicírování. A protože se Sóley mezitím stala matkou, není divu, že mohou připomínat i dětské písně nebo ukolébavky. Sóleyin poslední pražský koncert se namísto v Meet Factory sice uskutečnil v nechvalně proslulém Divadle Hybernia, ale nakonec se ukázalo, že to pro komorní recitál tohoto druhu bylo jen dobře. Písně, jež pozoruhodným způsobem obohatil rozechvělý zvuk akordeonu, získaly při živém hraní další rozměr. Album, které při domácím poslechu působí – s výjimkou výraznější písně Traveler – přece jen trochu unyle, znělo na pódiu téměř nadpozemsky. Pro křehké duše to byl opravdu povznášející zážitek.

Alba:

Sóley, We Sink, Morr Music 2011, 46:48

Sóley, Ask the Deep, Morr Music 2015, 36:11

Sóley, Endless Summer, Morr Music 2017, 33:55

předchozí článek Všechny články