Silně emotivní hudba Julianny Barwick je inspirovaná kostelními sbory. Zpěvačka a skladatelka během deseti let, kdy vydala tři alba, několik EP desek a záznamů spolupráce s dalšími umělci, prošla výraznou proměnou. Její hudba se s postupem let víc a víc otevírala světu, byla stále světlejší a melodičtější, vysoce nastavenou laťku si však udržela.
Do hudebního povědomí se Julianna Barwick dostala v roce 2006 – ve svých dvaadvaceti letech – EP deskou
Sanguine; třináct hudebních miniatur, vystavěných na podivuhodných vokálních kreacích, upozornilo na nový, originální talent. S další EP deskou Florine, přišla Julianna Barwick až po dalších čtyřech letech; o rok později následovalo její první regulérní album nazvané The Magic Place, jež je jakýmsi emocionálním místopisem jejího dětství. Velmi intimní album, které při prvním poslechu může působit chladně a odtažitě, je s každým dalším poslechem hřejivější. Julianna Barwick je totiž skladatelka s velmi originálním rukopisem: písně vytváří vrstvením vlastního hlasu a nepopírá při tom, že se inspirovala kostelním sborem, v němž jako mladá dívka zpívala. Hudba z alba The Magic Place posluchači nabízí devět nesnadno uchopitelných, rozpitých zvukových krajin, které opravdu připomínají hlasy linoucí se ze vzdáleného kostela. Svůj vrstvený hlas Julianna Barwick sem tam doplní klavírem, kontrabasem nebo těžko postřehnutelnými elektronickými zvuky. Dvě zmíněné EP desky a album The Magic Place uzavírají ranou etapu tvorby Julianny Barwick; její další nahrávky jsou již zvukově plnější a nástrojově i melodicky bohatší.
Dosavadním vrcholem tvorby Julianny Barwick je album Nepenthe z roku 2013. Nepenthe je do posledního detailu promyšlená kolekce deseti krásných písní, k jejichž realizaci Barwick pozvala originální islandský smyčcový soubor Amiina a dívčí sbor. Nahrávka, jež by pastorálním zvukem skvěle zapadla do někdejšího projektu Ivo Watts-Russella This Mortal Coil, může místy připomenout Cocteau Twins nebo Sigur Rós; v písni One Half má Julianna Barwick dokonce blízko k emotivním písním, s nimiž v 80. a 90. letech minulého století pobláznila svět irská zpěvačka Enya. Nepenthe 
patří k albům, které se těžko překonávají. Julianně Barwick se na něm totiž povedlo něco mimořádného: nahrávka je vybroušená jako diamant, ale přesto působí spontánně a samozřejmě.
Zcela novým albem Will (2016) Julianna Barwick potvrzuje nastoupený směr směrem k větší libozvučnosti a melodičnosti svých písní. Oproti dřívějším albům dostávají mnohem větší prostor nejen klasické hudební nástroje jako klavír, violoncello nebo cemballo, ale také syntezátory. Písně už nejsou tak křehké jako dřív a celkově působí efektnějším, monumentálnějším dojmem; dříve ceněná nadpozemskost jejích písní se spolu s tím však začíná pozvolna vytrácet. Jako by se Julianna Barwick bála nařčení z toho, že stojí na místě a snaží se těžit z osvědčeného konceptu předchozího alba, přidává do písní i pro ni nezvyklé disonantní elektronické zvuky. Závěrečná pětiminutová See, Know jako by dělala tečku za druhou etapou její tvorby a naznačovala výraznější změnu. See Know už rozhodně není hudbou pro křehké duše!
Alba:
Julianna Barwick, The Magic Place, The Asthmatic Kitty 2011, 43:44
Julianna Barwick, Nepenthe, Dead Oceans Records 2013, 41:39
Julianna Barwick, Will, Dead Ocean Records 2016, 38:35