Hudba pro křehké duše (4): Late Night Tales

Hudba pro vylidněný bar těsně před zavíračkou, hudba pro noční rozjímání, hudba pro zklidnění duše… Úctyhodná série kompilací s příznačným názvem Late Night Tales se v roce 2015 rozrostla o dva pozoruhodné příspěvky – první z dílny pianisty a skladatele Nilse Frahma, druhý od elektronického mága Jona Hopkinse. Celkově se již přehoupla přes pořadové číslo 40… To samozřejmě za předpokladu, že počítáme i s předcházející sérií Another Late Night, kterou v roce 2001 otevřela Fila Brazillia a která se o dva roky později s výběrem od Nightmares On Wax přejmenovala na Late Night Tales. Čtyři desítky vydaných titulů působí ipřes to, že obsahují pozoruhodný konglomerát žánrů a stylů: od současné elektronické hudby přes postpunk, klasiku šedesátých let až po výlety do všemožných oblastí jazzu. Jazzovou hudbu má v oblibě třeba Bonobo, Four Tet, Cinematic Orchestra nebo právě Nils Frahm, který se v sérii objevil na podzim loňského roku jako poslední. Frahm na své album zařadil hned několik zástupců tradičního (Gene Autry, Victor Silvester) i moderního jazzu (Nina Simone, Colin Stetson). Miles Davis je tu hned dvakrát, jednou s lyrickou Geinerique, podruhé s adagiem z legendárního Concierto de Aranjuez. Není divu, že album místy zní jako hudba z Murakamiho někdejšího tokijského jazzového klubu!

Zatímco běžné kompilace se soustřeďují především na největší hity, výběry jako Café del MarHôtel Costes, DJ Kicks nebo právě Late Night Tales mají osobnější charakter i větší přesah. Jsou to totiž autorské kompilace, jimiž aktivní muzikanti a DJ´s ze současné scény dávají posluchačům možnost nahlédnout do svých inspirací, zálib a vkusu. Late Night Tales proto mají téměř intimní charakter: působí jako dialog o tom, co máte opravdu rádi. Kromě návratů k léty prověřeným skladbám jako je například Venus In Furs od Velvet Underground se na Late Night Tales některá jména překvapivě i několikrát opakují (Nick Drake, již zmíněná Nina Simone, This Mortal Coil, ze současnějších třeba Boards Of Canada nebo Bibio, překvapivě tu však nejsou žádní Beatles!). Ovšem nejcennější na Late Night Tales je, že jsou studnicí krásných skladeb na jedné straně pozapomenutých, na druhé ještě nedoceněných autorů. To doslova platí i pro jeden z nejlepších počinů celé série – loňských Late Night Tales od Jona Hopkinse.

Jon Hopkins, známý i z českého koncertního pódia, na sebe před léty upozornil jako spolupracovník Briana Ena. I když na scénu vstoupil až opojně libozvučným albem Opalescent (1999), později – na svých nejlepších albech Contact Note (2004), Insides (2009) a Immunity (2013) – zvuk výrazně přitvrdil. Jeho Late Night Tales však dokládají, že si slabost pro harmonii a sametový zvuk uchoval; jeho kompilace je totiž vůbec nejkřehčím a nejlibozvučnějším článkem celé série. Po úvodním klavírním „kousku“ s příznačným názvem Sleepers Beat Theme od Bena Lukase Boysena následuje řada krásných skladeb od známějších interpretů (Peter Broderick, David Holmes, Jónsi, Bibio nebo Four Tet), které jsou velmi rafinovaně proloženy písněmi od málo známých autorů. Objeví se tu například Darkstar s krásnými vokálními harmoniemi, Teebs s křišťálovým zvukem harfy, potemnělí Holy Others, folkově zvoniví Songs Of Green Pheasant a mnozí další. Pro zvídavého posluchače je to doslova žeň nových jmen! Mezi nejlepší skladby výběru patří krásná miniatura I Remember z repertoáru brooklynských Yesayer, kterou Hopkins s nevídanou něhou hraje na piano s elektronicky deformovaným zvukem, a emotivní Gillie Amma I Love You od Four Tet, jež se nedá najít na žádném z řadových alb kapely.

Hopkinsova kompilace Late Night Tales je doslova přívalem emocí. Je to dokonalá ukázka „hudby pro křehké duše“.

 

John Hopkins, Late Night Tales, label Late Night Tales, 1:12:08

Nils Frahm, Late Night Tales, label Late Night Tales, 1:04:56

http://www.latenighttales.co.uk/

předchozí článek Všechny články další článek