Hudba pro křehké duše (3): Low Roar

Hudba jako padající sníh, hudba pro tiché večery nebo probouzející se dny. Low Roar je americko-islandský projekt, za nímž stojí zpěvák a kytarista Ryan Karazija. Pod hlavičkou Low Roar zatím vyšla dvě krásná alba: první – Low Roar – nahrál Karazija v roce 2011 s pomocí laptopu u sebe v kuchyni, druhé vyšlo o tři roky později pod lakonickým označením 0. Obě alba jsou vyrovnanými kolekcemi smutných písní, v nichž se mísí zvuk akustické kytary s ambientními elektronickými plochami.  
Ryan Joseph Karazija pochází z kalifornského Livermore, kde také na konci minulého desetiletí zformoval kapelu Audrye Sessions. Kapela, která se stylově pohybovala někde mezi Coldplay a Radiohead, vydala v roce 2009 eponymní album a vzápětí se rozpadla. Nedlouho poté se Karazija  rozhodl od základu změnit svůj život. Z teplé Kalifornie přesídlil na větrný Island, kde začal pracovat v kavárně, ale na hudbu nezanevřel; ve volných chvílích skládal s akustickou kytarou nové písničky a nahrával je v improvizovaném domácím studiu. Výsledkem bylo křehké, dvanáctipísňové album, pojmenované podle nového Karazijova projektu – Low Roar. Od dřívějšího okouzlení britpopem se Karazija během dvou let strávených na Islandu posunul k mnohem niternější hudbě: písně z jeho prvního alba sice mohou připomenout i některé starší „kousky“ od Radiohead, ale svou melancholií a koncentrovaným smutkem by se Karazija neztratil ani v kultovním projektu This Mortal Coil. Zatímco v přímočaré písničce Just A Habit má Karazija hlasově blízko k Benu Wattovi a bezprostředností ke kapelám někdejšího labelu Cherry Red, vrcholná píseň prvního alba, osmiminutová Tonight, Tonight, Tonight může svou tajemnou atmosférou a orientálními názvuky připomenout dokonce Dead Can Dance. To vše jen pro srovnání, protože Karazija je opravdový originál, do jehož světa stojí za to se ponořit, i když to pro každého nemusí být úplně jednoduché.
Zatímco album Low Roar nahrál Karazija v podstatě sám a mezi jeho velké plusy patří silné melodie, silné emoce a zároveň i jistá neumělost a lo-fi zvuk, druhé album nazvané prostě 0, jež vyšlo o tři roky později, je po všech stránkách mnohem ambicióznější. Karazija si tu jako poznávací znamení zachovává svůj dřívější smutek a melancholii a ve většině písní opět udivuje melodičností a zvukomalebností, nové písně však mají plnější zvuk, bohatší aranžmá i vyklenutější refrény. Z dřívějšího one-man bandu Low Roar se totiž mezitím stala regulérní kapela – Karazija k nahrávání přizval své islandské přátele Logiho Gudmundssona, Leifura Björnssona, Andrewa Schepse, Mikea Tuunga. Na albu se objevují i další islandští umělci, například dívčí smyčcový kvartet Amiina. Více než hodinové album má hned několik vrcholů: úvodní Breathe In se zdvojenými hlasy, táhlým refrénem a zvukem smyčců, Easy Way Out s kytarovou „stěnou“ i disonantními zvuky v pozadí, či dvojdílnou skladbu People Don´t Stop. Pokud na prvním albu byla nejpřímočařejší a posluchačsky nejpřístupnější skladbou bolestná Nobody Else, na druhém albu má obdobu v milostné baladě nazvané Nobody Loves You. Pokud by někdo namítl, že se tu Karazija plačtivostí blíží až k „lamači“ dívčích srdcí Jamesi Bluntovi, měl by v podstatě pravdu; Karazija je však přece jen autentičtější a věrohodnější. Ještě jedna paralela: zatímco vrcholem prvního alba byla ponurá Tonight, Tonight, Tonight, nejzdařilejší písní druhého alba je drásavá a zvukově neotřelá I´ll Keep Coming, která postupně graduje až k důraznému závěru.
Low Roar už absolvovali i evropské turné; škoda, že se zatím Čechám vyhnuli. Jejich živé vystoupení musí být – samozřejmě především pro „křehké duše“ – opravdu silným zážitkem.

Low Roar, Low Roar, 2011, Tonequake Records, 53:57 min.
Low Roar, 0, 2014, Tonequake Records, 68 min.
 

předchozí článek Všechny články další článek