Hudba pro křehké duše (1): Poppy Ackroyd

Britská klavíristka a houslistka Poppy Ackroyd patří mezi nejpozoruhodnější současné tvůrce z pomezí moderní vážné a elektronické hudby. Studovala klasickou hudbu, ale pevné mantinely ji omezovaly; proto na jedné straně hraje s eklektickým souborem Hidden Orchestra, na druhé se věnuje svým projektům. Kromě hudby k videoinstalacím, performancím a filmům zatím vydala dvě studiová alba, Escapement a Feathers.

Na hudbě Poppy Ackroyd je patrné, že z vážné hudby ji nejvíce očaroval minimalismus druhé poloviny minulého století: Terry Riley, Philip Glass a zejména Michael Nyman. I když její hudba je příliš svobodná na to, aby mohla jednoznačně patřit do některého z tradičních žánrů, nejčastěji bývá řazena k postminimalismu, který hudbu zakladatelů stylu kříží s výdobytky současné elektronické scény. Poppy Ackroyd tak patří – spolu Nilsem Frahmem, Maxem Richterem nebo Ólafurem Arnaldsem – k nejpozoruhodnějším tvůrcům současné „vážné“ hudby. Oproti jejím zmíněným mužským souputníkům však její hudba téměř postrádá disonantní tóny a je přece jen o něco křehčí a romantičtější; dá se říci, že programově směřuje k hudební čistotě a průzračnosti. Pokud její hudbu posloucháte na hranici slyšitelnosti, připomíná padající sníh.

Hudba Poppy Ackroyd je však zároveň i velkým zvukovým dobrodružstvím; je zřejmé, že často vychází z nahodilých nápadů vzniklých dlouhým improvizováním a hledáním krásných zvuků. Skladbám z jejího prvního alba Escapement (2012) dominuje klavír, housle a velmi pozoruhodná perkusivní složka, již Poppy vytváří poklepem na tělo klavíru, houslí nebo na struny; již na prvním albu však mají nezastupitelnou roli přednatočené pásky a zvuky včetně tzv. field recordings – terénních záznamů reálných zvuků, které nás obklopují. Zvuk klavíru je pod rukama Poppy Ackroyd až překvapivě mnohotvárný; posluchač má místy pocit, že slyší cemballo nebo nějaký neznámý, pro něj těžko identifikovatelný nástroj.

Druhé album Poppy Ackroyd nazvané příznačně Feathers (2014) jde v naznačených směrech ještě dál; kompozičně je sofistikovanější, celkově uvolněnější a zvukově pestřejší; skladby mají větší vtip a nadhled. Na Feathers posluchač najde také víc elektronických zvuků, ať už jde o zmíněné terénní nahrávky, zvuky uměle vytvořené v laptopu nebo jinak manipulované zvuky klavíru nebo houslí. Několik skladeb obsahuje i velmi překvapivé postupy; například Timeless je překvapivě libozvučná a zvukově bohatá, Strata a Roads v sobě mají nejen dávku rozpustilosti a hravosti, ale hlavně energii, která je žene dál a dál, zmíněná Roads a hlavně Taskin mají rytmickou strukturu zahuštěnou basovým bubnem, který může v dobrých sluchátkách nepřipraveného posluchače opravdu překvapit. Pokud dobře poslouchám, slyším rány jako z děla! I když při povrchním srovnání jsou si alba zvukově podobná, Feathers jsou přece jen prosvětlenější a optimističtější. Nejzřejmější je to právě ve zmíněné skladbičce Timeless, která nevychází z opojení zvukem jako řada jiných skladeb, ale může se pochlubit promyšlenější stavbou. Její kompozice je tradičnější alespoň v tom smyslu, že opakuje a rozvíjí základní hudební motivy; navíc v sobě má dráždivý a těžko odolatelný romantický odér. Album Feathers je proto dobrým dokladem pro tvrzení, že Poppy Ackroyd směřuje ke stále větší průzračnosti a bezprostřednosti svých skladeb.

P. S. Tomu, kdo chce hlouběji nahlédnout do tvůrčí kuchyně Poppy Ackroyd, je třeba doporučit záznam velmi zdařilého koncertu v Leidenu v listopadu 2014, který skladatelka nabízí na své stránce www.poppyackroyd.com.

 

Poppy Ackroyd, The Escapement, Denovali, 2012

Poppy Ackroyd, Feathers, Denovali, 2014

předchozí článek Všechny články další článek