Dobíjení baterií (3): Giorgio By Moroder

Písně, z nichž přímo sálá pozitivní energie, skladby, které člověku dobijí „baterky“, hypnotické tracky, které působí jako opojná droga. Nový seriál o energii v současné hudbě. Jako další velmi pozoruhodná skladba francouzských Daft Punk z jejich aktuálního alba Random Access Memories. Devítiminutová skladba Giorgio By Moroder překvapí nejen nostalgií, ale hlavně gradující energií a doslova strhujícím finále.

Francouzské Daft Punk tvoří dvojice spolužáků ze střední školy Thomas Bangalter (1975) a Guy Manuel De Homem-Christo (1974); když jim v roce 1997 vyšlo debutové album Homework ovlivněné především technem a housem, zařadili se do tehdejší mohutné vlny tzv. elektronické taneční hudby. Přispěla k tomu i jejich stylizace do podoby robotů; tu však podle všeho přijali především ze studu před publikem. Pro následující alba je příznačný retro zvuk ovlivněný discem 70. let a syntezátorovým popem 80. let minulého století. Letošním velmi zdařilým albem Random Access Memories se Daft Punk přiřadili k muzikantům, kteří dokáží se svou hudbou – bez trapností „věčných teenagerů“ – elegantně stárnout. Kolekce třinácti písní přináší hudbu uvolněnější a bezprostřednější než kdykoli dřív. Zvuk kapely je nyní rafinovaným mixem elektroniky, funku, r&b a – i když to zní podivně – tzv. fusion music. Nejlepším dokladem toho je skladba Giorgio By Moroder, která je nostalgickým ohlédnutím, hudebním vyznáním i dokladem neutuchající radosti z živého, energického hraní zároveň.        

Giorgio By Moroder je skladba vytvořená podle konceptu Guye De Homem-Christa, který pro svůj nápad snadno získal i Thomase Bangaltera. Vzápětí požádali dnes již víc než sedmdesátiletého tvůrce disco soundu 70. let Giorgia Morodera – který jim byl v lecčems vzorem – aby ve skladbě vyprávěl svůj životní příběh, a komplikovanou skladbu poté nahráli s výkvětem nejlepších studiových muzikantů. (Malá odbočka: Giorgio Moroder u rockových fanoušků v Čechách oblíbený nebyl; jako tvůrce discosoundu byl považován za komerčního „zaprodance“. V jeho mnichovském studiu Musicland však nahrávali Led Zeppelin, Queen, Rolling Stones a mnozí další. Moroder ve své době přišel s novým zvukem; nejspíš proto později uspěl i na poli filmové hudby).

Devítiminutová skladba začíná hlukem velkoměstské ulice; na jeho pozadí začíná Moroder vyprávět svůj příběh. Vzpomíná na to, jak v patnácti začal hrát na kytaru a toužil stát se hudebníkem, jak se svým programem začal objíždět maloměstské diskotéky, jak toužil nahrát album v retro stylu, i na to, jak s pomocí tehdejší novinky – syntezátoru moog – vytvořil „zvuk budoucnosti“. Za jeho hlasem se postupně z vůkolního hluku začnou vynořovat nástroje; když se na konci druhé minuty písně roztomilým způsobem představí („My name is Giovanni Giorgio, but everybody calls me Giorgio), kapela se rozehraje naplno. Od druhé minuty má skladba půdorys, za nějž by se nemusela stydět žádná jazzová kapela – nad rytmickým základem se v krátkých improvizovaných vstupech postupně dostanou „ke slovu“ všichni muzikanti. Po krátkém sólu na elektrické piano a elektrickou kytaru se ještě jednou vrací Moroder, nyní se svým „klíčovým“ poselstvím: nejdůležitější je dělat věci po svém a bez předsudků. Poté zvuk kapely, obohacený o orchestr, ještě zesílí. Prostor dostane bubeník, po něm baskytarista a mohutné finále obstará celá kapela s dominantním zvukem kytarového syntezátoru.

Giorgio By Moroder je v kontextu dosavadní tvorby Daft Punk neobvyklým počinem, který v sobě spojuje nostalgii po minulých časech s obrovskou chutí hrát – tady a teď.    

Všechny články další článek