Nahrávky roku 2014

Nejlepší alba loňského roku? Ve zkratce: bez ohledu na žánry a styly St. Vincent a Damon Albarn, v elektronické hudbě Röyksopp a Caribou, v klasickém rocku Robert Plant. Česká scéna zažila jeden ze slabších roků: nejpozoruhodnějším albem je Mezi lopatky dua Kieslowski, při nahrávání alba posíleného J.P. Muchowem.

Annie Clark alias St. Vincent s každým albem zraje jako víno; její eponymní album z roku 2014 je přesvědčivou syntézou všeho, o co se doposud pokoušela. Album St. Vincent je žánrově nezařaditelnou směsicí zvukově originálních písní. Zatímco St. Vincent se s nadhledem pohybuje na rozhraní rocku, popu a elektroniky, album bývalého frontmana Blur Damona Albarna je velmi intimní a zvukově delikátní, k čemuž výrazným dílem přispěl i přizvaný Brian Eno. Albarnovo Everyday Robots obsahuje hrstku křehkých introspektivních písní, z níž vybočuje snad jen „dětská“ písnička se silným refrénem Mr. Tembo. I když na obou zmíněných albech má výrazný podíl elektronika, přece jen není zvukově dominantní jako na albech norských Röyksopp a kanadského písničkáře Davida Snaitha, který si říká Caribou. Röyksopp se se svou  „dospělou“ deskou vrací rok po francouzských Daft Punk; pro obě kapely jsou poslední alba těžko překonatelným vrcholem, pro Röyksopp podle všeho i definitivní tečkou. The Inevitable End patří k nejlepším kolekcím elektronických písní poslední doby. Zručně zaranžované skladby se pohybují na hranici kýče a mají v sobě špetku manýrismu, melancholie a zmaru, přičemž pestrost jim dodávají přizvaní vokalisté od Robyn, Susanne Sundfør až po Jamieho Dermota a Jamieho Irrepressiblea. Caribou je oproti nim na svém novém albu Our Love, na němž spolupracoval i kanadský skladatel Owen Pallett, o poznání vřelejší; album Our Love, které Caribou věnoval své dceři, je emocemi přímo nabité.

Jeden z nejlepších zpěváků rockové historie Robert Plant se ve svých sedmašedesáti letech řadí mezi pozoruhodné tvůrce současné hudby. Zatímco jeho mnozí vrstevníci z dávno rozpadlých kapel už jen sázejí na vlnu nostalgie a pořád dokola omílají „staré fláky“, Plant přichází s jedním ze svých nejlepších sólových alb. Na velmi zdařilém Lullaby and... The Ceaseless Roar ho doprovází kapela The Sensational Space Shifters.

Mezi nejzábavnější alba loňského roku patří Mexico islandských Gus Gus a Ways Over Water berlínského DJe Fritze Kalkbrennera. Obě kříží elektroniku s funkem a energie z nich přímo čiší, což mohl ostatně zažít i český posluchač při nedávných pražských vystoupeních. Mexico a Ways Over Water patří mezi přímočaré, bezprostřední a nekomplikované nahrávky, které přinášejí radost a chuť tancovat.

Slabší rok zažila česká hudební scéna. Silné album formátu Kittchenova Radia se neurodilo; tvůrčí posun zaznamenali Republic Of Two, kteří na albu Silent Disco udivují pestrostí a zvukomalebností. Nejlepším českým albem roku 2014 je však Mezi lopatky dua Kieslowski; jejich třetí nahrávka je sice opět velmi intimní, ale zvukově je výrazně bohatší než dřív. Kieslowski se na ní dokonce odvažují i do dosud neprobádaných hudebních končin. Na albu se tak objeví nejen krátká instrumentálka, ale i pozoruhodná tříminutová předehra ke skladbě nazvané podle místa vzniku alba – Normandie.

P. S. Jedním z nejkřehčích alb loňského roku je patrně Feathers klavíristky a houslistky Poppy Ackroyd, jinak též členky Hidden Orchestra. Její druhé album má oproti debutu Escapement plnější zvuk, a přestože se stále pohybuje na hranicích ambientu a současné vážné hudby, je velmi zvukomalebné. Pokud hudbu Poppy Ackroyd posloucháte ztišenou na hranici slyšitelnosti, připomene vám padající sníh. 

Všechny články další článek